Chci se stát náhradním rodičem

Dětem je nejlépe doma

Chtěli byste pomoci dítěti, které nemůže vyrůstat ve své rodině? Dejte dítěti možnost žít u Vás doma. Bobeš Vám s tím pomůže.

Centrum Rodiny BOBEŠ Bohumín – Kontaktní a informační místo pro zájemce, kteří chtějí pomoci dětem bez rodinného zázemí.

Pěstounskou péči mohou poskytnout také lidé, kteří nežijí v manželském svazku. Konzultace s naším odborným pracovníkem jsou diskrétní, anonymní, nezávazné a bezplatné. Rádi se s Vámi setkáme. Kontaktujte nás.

Kampaň dejme dětem rodinu

Krajský úřad Moravskoslezského kraje ve spolupráci s dalšími organizacemi realizuje od roku 2010 kampaň Dejme dětem rodinu.

Centrum rodiny BOBEŠ se rozhodlo pro podporu náhradní rodinné péče formou kampaně DEJME DĚTEM RODINU.

Základní myšlenkou kampaně je přispět ke změně současné situace dětí v dětských domovech a jiných ústavních zařízeních, podpořit jejich výchovu v náhradních rodinách a zajistit jim patřičné rodičovské vzory. Zároveň je smyslem a cílem kampaně odstranit nedostatečnou informovanost široké veřejnosti o této problematice.

V zájmu každého dítěte je vyrůstat v klidném a harmonické prostředí rodiny. Ne každý z rodičů však může toto zdravé rodinné zázemí svým dětem zajistit. I z tohoto důvodu se mnoho dětí ocitá v ústavní výchově (dětské domovy, dětská centra). Alternativou ústavní výchovy je náhradní rodinná péče, jež může být realizována formou osvojení, pěstounské péče, pěstounské péče na přechodnou dobu, poručenství nebo svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče.

Centrum rodiny BOBEŠ se aktivně podílí na propagaci kampaně Dejme dětem rodinu. Kampaň propagujeme v rámci různých společenských, kulturních, volnočasových a jiných aktivit, které buď realizujeme sami, nebo se jedná o akce jiných organizací.

Našim cílem je oslovit širokou laickou i odbornou veřejnost a informovat ji o náhradní rodinné péči a dětech, které nemohou, z různých důvodů, vyrůstat ve své biologické rodině.

Více informací o kampani naleznete zde: https://dejmedetemrodinu.msk.cz/

Jak se stát pěstounem

Edukačně-náborová celorepubliková kampaň společnosti Hledáme rodiče má napomoci nejen k celkové osvětě a edukaci o pěstounství, ale také k samotnému náboru pěstounů. Může vám pomoci zorientovat se v problematice náhradního rodičovství.

Pro všechny, kteří o pěstounskou péči projeví zájem, je připravena bezplatná telefonní linka 800 888 245, kde odborníci poskytnou zájemcům veškeré informace a zodpovědí konkrétní dotazy.

Detailní informace o pěstounství jsou dostupné na webu s interaktivní poradnou www.hledamerodice.cz a v tištěné příručce Já pěstoun (http://hledamerodice.cz/jak-na-to/prirucka-ja-pestoun/), kterou si zájemci mohou stáhnout, nebo objednat zdarma.

Dohody a naše doprovázení

1) Našim pěstounům

Uzavíráme s pěstouny dohody o výkonu pěstounské péče.

CR Bobeš je pověřenou osobou sociálně právní ochrany dětí a podle novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí uzavíráme dohody o výkonu pěstounské péče s pěstounskými rodinami.

NAŠE MÍSTO VÝKONU SPO (bydliště pěstouna) : správní obvod ORP Bohumín; Dětmarovice; Orlová – Lutyně; Orlová – Město; Orlová – Poruba; Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz; Ostrava – Mariánské Hory a Hulváky; Ostrava – Slezská Ostrava, katastrální území Heřmanice, Hrušov, Muglinov, Slezská Ostrava.

V SOUČASNÉ DOBĚ MÁME VOLNOU KAPACITU PRO UZAVÍRÁNÍ NOVÝCH DOHOD.

Stav se však průběžně mění. Informujte se prosím u našich sociálních pracovníků.

Více informací na tel.: 604 800 100 – Mgr. Petra Kalichová, řídící soc. pracovník, ( bobes@bobescentrum.cz )

605 279 797 – Bc. Petra Brzeźniaková, DiS., vedoucí pracovník střediska pro NRP, ( poradna@bobescentrum.cz )

604 519 030 – Bc. Tereza Kalichová, DiS., sociální pracovník, ( poradna@bobescentrum.cz )

Sociální pracovníci jsou pro Vás osobně k dispozici v kanceláři: v pondělí od 14,00 do 16,00 hod. a v pátek od 8,00 hod. do 12,00 hod.

2) Doučování dětí

Máš potíže s učením? Nemáš v okolí nikoho, kdo by ti to vysvětlil? Chceš si zlepšit známku?
Jsme tu pro Tebe! CR Bobeš z.s. nabízí beplatné doučování s odbornými lektory pro děti z náhradních rodin.
Těšíme se na Tebe!
 
2) Klub dětí v pěstounské péči
CR Bobeš z.s. nabízí pěstounským rodinám pravidelný volnočasový klub pro děti vyrůstající v náhradních rodinách.
Tímto zveme děti na zajímavé aktivity jako vaření, kreativní tvoření, tanec, keramiku a deskové hry.
Děti, jste srdečně zváni do našeho klubu, přijďte se podívat, něco vytvořit nebo si jen tak popovídat s kamarády!

Metoda My Backpack

Jsme potěšeni, že se nám podařilo získat licenci na používání metody pro práci s dětmi z náhradní rodinné péče My Backpack. (AKREDITACE MPSV ČR č. 2015/0023-PC/S)

Metoda My Backpack (Můj batůžek) byla vyvinuta v Holandsku a pomáhá dospělým mluvit s dětmi o těžkých tématech, jakými jsou například okolnosti a důvody jejich odchodu z rodiny do dětského domova nebo do pěstounské péče. Metoda pracuje s událostmi v průběhu přechodu dítěte z původní rodiny do náhradní rodinné péče a zaměřuje se na důvody a okolnosti vlastního procesu přemístění dítěte. Děti těmto událostem často dobře nerozumí. Příběh My Backpack nabízí dětem strukturu, díky které mohou o svém příchodu do náhradní rodiny mluvit mnohem otevřeněji, a mohou tak i lépe přijmout a pochopit, proč se ocitli v pěstounské péči nebo v dětském domově. Metoda pomáhá dospělým pochopit, jak děti události kolem přemístění prožívaly, přijmout jejich chování v té době a skutečně naslouchat jejich potřebám. Metoda přispívá k prevenci posttraumatické stresové poruchy dětí umístěných mimo vlastní rodinu. Metoda My Backpack je využívána v mnoha zemích světa – kromě Holandska také ve Francii, ve Švédsku,  na Novém Zélandu, v Austrálii…

Je to metoda vyvinutá ve spolupráci s dětmi a pro děti, dětem i dospělým se líbí a mají z práce s ní radost. Je to metoda, která zohledňuje vnímání a prožívání dětí a rozumí jim.

Speciálně pro děti vyvinuté materiály a techniky My Backpack se líbí dětem i dospělým. Nadchnou je pro práci a zmírňují strach z tématu, které často vyvolává nejistoty či obavy na straně pěstounů a kterému se často jak děti, tak pěstouni právě kvůli nejistotám a strachu vyhýbají.

Metoda je bezpečná tím, že nabízí jasnou strukturu, dává dítěti možnost pracovat na příběhu káčátka a ne svém (dítě promítá svůj příběh do maňáska a může mluvit přímo „jím, maňáskem“). Také práce s počítačem umožňuje sedět vedle sebe – nikdo není výš ani níž a mizí zaběhnutá hierarchie dospělý – dítě. Při práci je možné zcela se vyhnout očnímu kontaktu s dítětem a předejít mnoha způsoby jeho případné retraumatizaci.

Je to metoda, v níž nás vede dítě –  Provází nás příběhem káčátka, ve kterém může cokoliv změnit, „vylepšit“, opravit… A provází nás také svými pocity a potřebami.

Kromě již zmíněného maňáska pracuje metoda také s interaktivním počítačovým programem, knížkou o káčátku a také s emočními kartami, které umožňují další práci s emocemi dle potřeb dítěte.

Pořádáme workshopy pro pěstouny a děti praktické využití metody.

Nabízíme baťůžky, loutky káčátka a emočních karet pro práci s dítětem á 350 Kč (rodiny, které mají v CR Bobeš uzavřenu Dohodu mohou metodu využít zdarma.)

Lektorka Mgr. Petra Kalichová

Další info také na www.mybackpack.cz

Autentické příběhy

Příběh příbuzenské pěstounky

Já jsem sama vyrůstala u tety. Moje dětství bylo šťastné a nelituji ani jednoho dne, měla jsem všechno, co jsem chtěla. Svojí tetě jsem za všechno vděčná a velmi si jí vážím, i když už není mezi námi.

Několik let jsem pěstounka svého vnuka. Nikdy bych nedopustila, aby moje vnoučata skončily v dětském domově. Pěstounství mi dalo nový impuls do života. Opakuje se to, co jsem zažila u vlastních dětí. Kdybych byla mladší, tak bych si vzala i více dětí, ale bohužel je mi 57 let a budu ráda, jak se mi podaří vychovat vnuka. Vážím si všech pěstounů za to, co dělají
Poskytujeme pomoc a poradenství dětem vyrůstajícím v náhradních rodinách, které to potřebují, a které se na nás obrátí.

Příběh pěstounky na přechodnou dobu

Hlavou mi probíhají různé myšlenky, nabízí se otázka, co je to pěstounská péče? Hned se mi vybaví dětská hra, kterou jsme kdysi, jako malí často hrál. – „Zlatá brána otevřená“. Pamatujete? Připadá mi to jako nejvýstižnější vyjádření.

Otevřené srdce, velká náruč a spousta lásky na rozdávání, taky dobrá vůle a víra v lepší budoucnost, snaha pomáhat a tolerovat, přizpůsobovat se novým okolnostem, odhodlání, trpělivost, sebeúcta a umění pochopit zraněnou duši dítěte…to všechno zahrnuje pěstounská péče.

Proč jsme se vlastně rozhodli starat se o děti, které zůstanou opuštěné a v krizové situaci? Bylo to velmi jednoduché. Objevil se nám v poštovní schránce malý letáček s nápisem „Hledáme dětem rodiče“. Jak jednoduše to zní. A je to tak lehké rozhodnutí?

Jako každá cesta k určitému cíli obnáší spoustu překážek. Je nutno dobře zvážit, zda to opravdu chceme a pokud ano, jít si za svým cílem. Nenechat se odradit při prvním pohovoru, což je také určitě zkouška naší vůle. Tak jsme učinili rozhodnutí a obdrželi spoustu dokumentace a informací. Psychologická sezení nás hodně stmelila, víceméně někdy i pobavila a z toho všeho jsme vyšli i poučení o tom, jak na tom vztahově jsme a na kolik jsme schopni chápat i druhé a jejich problémy. Budeme na to stačit? Je to v našich silách a kdo to může dopředu říci?

Následovala příprava již ve skupině dalších potenciálních kolegů, což bylo nejpěknější a nejzajímavější období pro nás. Ach ta teorie! Jak je to všechno s odstupem času zvláštní. Stačilo pár let a příběhů a ani dnes nemůžeme s jistotou soudit, zda jsme připraveni (na všechno?). Poté si můžeme říkat, ach ta praxe a koutky úst se lehce zvednou (do úsměvu?). Ne, to je realita!

Ptáte se, jaké je to být pěstounem?

Je to především bohatý a dobrodružný život plný zvratů a změn. Nelze říci, že bychom se nudili. Získáváme nové zkušenosti, rozdáváme lásku a trávíme s „našimi“ pěstounskými dětmi veškerý čas. O to je náš život rozmanitější. Často je nám kladena jedna otázka. Jak se můžete s těmi dětmi, o které jste s láskou pečovali a vychovávali, rozloučit? Odpověď je krátká. Bolí to. A někdy to bolí moc. Ale děti jsou jako lodičky. Pohybují se na rozbouřeném moři, hledají přístav. Pak si nás najdou, zakotví na pár měsíců a nastane čas, kdy je potřeba, aby zase odpluly. A tak to je.

Neříkám, že nebylo nutno udělat určitě změny. Musel se přizpůsobit chod domácnosti, řád i zvyky, náš volný čas (který už nikdy není jen náš) a dosavadní způsob života.  A to nejen co se týče zařízení pokojíčku pro děti, postýlek a třeba psacího stolu, ale i pořízení různého nádobí pro děti, oblečení, hraček, deskových a jiných her, stavebnic, panenek a plyšáků, autíček a dalších pomůcek, aby se děti u nás cítily co nejlépe a nic jim nechybělo. Změnila se také doba a potřeby dětí, což je přirozené a je třeba to vnímat. Na druhé straně je to velmi příjemné, jelikož člověk jde stále s dobou a upřímně – připadá si mladší. Snad to není příliš ješitné konstatování? I když velmi líbivé, nemám pravdu?

 Takže ano, náš život se od základu změnil. A když si zavzpomínám, vlastně se změnil i celé naší širší rodině, našim rodičům, dětem i vnoučatům. Museli přijmout myšlenku, že tady už nejsme sami a jen pro ně, ale i děti, které k nám přicházejí, jsou jejich součástí. A představte si, podařilo se! Netvrdím, že to šlo hned a bez vysvětlování. Dnes už je to samozřejmostí a nikdo se nediví, že k nim jezdíme s dětmi, které nikdy předtím neviděli a potom zase s dalšími a dalšími. Je to koloběh života. A je moc pěkný a my si jej společně užíváme.

 Stala se také taková zajímavá věc. Naši dosavadní přátelé nám nějak přestali rozumět. Jakoby se vzdalovali. Společných témat bylo méně a méně. Ale na druhé straně jsme potkávali nové lidičky, kteří nás chápali, měli jsme si s nimi o čem povídat a vyměňovat své zkušenosti. A určitě tušíte, že to byli lidé tzv. “na stejné vlně“, jedním slovem pěstouni. Začala se rozrůstat široká „rodina“, která prakticky nemá hranice. A to je dobře! A je nám s nimi skvěle!

Pečovat o dítě, které nám bylo svěřeno, je vždy zajímavá a mnohdy velmi dlouhá cesta. Zpočátku spojená s poznáváním, pozorováním a očekáváním. Součástí takového počátku je i spousta vyřizování a zařizování všeho potřebného pro dítě. Následně nastává nejhezčí a nejzajímavější období pro nás všechny. Užíváme si společně všeho, co se nabízí. Trávíme spolu veškerý čas, podnikáme výlety, různé aktivity, kroužky nebo třeba chodíme na pravidelné procházky, povídáme si, malujeme, tvoříme nebo si hrajeme. Někdy jsme trošku smutní, když jsme nemocní, ale i to je součástí života. Máme podporu širokého okolí nejen v domě, ale i v dalších organizacích, které nám pomáhají, jsou naší oporou a doprovázejí nás, aby nám odlehčili. Za to jsme velmi rádi. Konečně však lze říci, že vlastně žijeme jako zcela normální běžná rodina se vším všudy.

Často se v poslední době řeší otázka dětských domovů, jak to s nimi vlastně je? Je nutné umísťovat tam i malé děti? To téma je široké. Na to mohu odpovědět. Ne, maličké děti do dětského domova nepatří! Mají žít v rodině, mít stabilitu a vzor, jednu stálou pečující osobu a také vidět, jak to prakticky v domácnosti chodí. Prožívat všední situace, vědět, že mají ke komu se přitulit, komu se svěřit a že nejsou na své trable sami. Já vždy říkám, děti musí vědět, že jsou milované, aby mohly lásku předávat dál a byly šťastné i ve svém budoucím životě.

Pěstounství nás obohacuje. S každým novým človíčkem nacházíme sílu a chuť pomáhat, „jít znovu do toho“, udělat všechno pro to, aby se u nás cítilo dobře. Je to velká výzva, spousta neočekávaných komplikací, starostí, zároveň radostí a to nemluvím o skvělých pocitech, když to všechno zase dobře dopadne. Věříme! Musíme a chceme věřit, že bude zase líp. Každé dítě, které je u nás, s sebou přináší nový příběh. Má zraněnou dušičku, je zklamané, nechápe, co se děje.  Přistupujeme klidně, pomaličku a postupně si získáváme důvěru dítěte. Můžeme jen doufat, že se nám dítě časem „otevře“ a přijme naši lásku a snahu udělat pro něj to nejlepší, co bude v našich silách. Někdy je to moc těžké a cítíme se občas unavení. V nejtěžších chvílích si opakujeme slova pana Nicholase Wintona, který pomohl tolika dětem: “Když něco není stoprocentně nemožné, musí být způsob, jak to vyřešit.“ Jak pravdivé a zároveň povzbudivé, viďte?

A tady se nabízí otázka, co nám pěstounská péče přináší? Je toho tolik, že ani nevím, kde začít. Na úvod tedy mohu konstatovat, že se člověk opravdu celý život učí. Stále poznává nové věci, lidi, osudy a také povahy, způsoby a zvyky. Každý den je něčím obohacující, nový, užijeme si spoustu legrace a ty zážitky jsou skvělé. Každé dítě je jako neobroušený kamínek, je třeba jej objevovat, hledat v něm tu krásu, jedinečnost a vzácnost. Potom s ním velmi citlivě a s pokorou a úctou pracovat. Někdy se to povede lépe, někdy je to těžší a složitější. Výsledek však stojí za to!

Když se poté kruh uzavře a naše pomyslná cesta skončí, máme tedy opravdu na co vzpomínat. Na všechny ty děti, o které jsme měli tu možnost pečovat (učit je sedět, chodit, mluvit, jíst, malovat a nakonec třeba se i s nimi učit číst, psát a počítat, hrát si s kamarády). Věnovat jim svůj volný čas, dávat jim lásku, objímat se s nimi, chovat je a vštěpovat jim, jak je správné (podle nás) se chovat, aby v životě obstály co nejlépe. A nejlepší na tom je, že je každé dítě něčím specifické, krásné a zázračné. Nestačíme se divit a vstřebávat ty dojmy a čas tak rychle letí… A naše (nám svěřené děti) děti tak rychle rostou.

Naše domácnost má jen dva členy. To však platí jen určitou dobu, jelikož většinou jsme doma čtyři výjimečně tři. A to je ta naše rodina. Tak je nám dobře. U našeho stolu je místa dost, i když je malý. Rádi se díváme na ty tvářičky, společně jíme, bavíme se, smějeme, po večeři si hrajeme nebo čteme. Často je u nás velká legrace a někdy si zazpíváme. A to je zdravé jak pro děti, tak i pro nás. No řekněte, není to krásné? Stačí, že je nám spolu dobře. A že je! A té legrace, co užijeme!

Jsme rádi, že jsme už pár dětem mohli pomoci, že se naše osudy propojily. Hezké je, že i po čase můžeme pozorovat, jak se jim daří, jak rostou a jak vypadají. Jsme za to moc rádi. Naše přání je, aby to trvalo ještě hodně dlouho, aby u nás stále bylo veselo, i když je zpočátku někdy hodně smutno. Ale to přejde a jsem zase ta správná rodina a máme se rádi! A to je největší štěstí!

    „Slyšíte? …zdá se mi, že slyším volat z pokojíčku… asi mne potřebují… tak zase někdy příště si můžeme povídat o pěstounské péči…“ „Už jdu, jsem tu pro Tebe, sluníčko!“

Příběh dlouhodobé pěstounky

Stát se a být dobrým náhradním rodičem je nesmírně těžká a náročná věc. Když se vám to podaří, nemůžete si nic lepšího přát. Děti, které vám jsou svěřené, přišly k vám a nesou si sebou obrovskou tíhu osudu, kde se jich někdo zbavil, dokonce je bil, týral. Nejsou to ty dětičky, kdy jim maminky vaří kašičky, tatínkové kupují hračky, hrají si s nimi. Jsou to děti zavrhované, nevěřící, že by je ještě měl někdo rád, a že by je nebil, když začnou plakat, když něco chtějí nebo když mají hlad.

A teď tu jsme my pěstouni, abychom dali tomuto človíčku důvěru, že u nás je v bezpečí, že u nás je doma, a že už ho nic zlého nečeká a léčíme jeho zlomené srdíčko.

Přeji všem pěstounům hodně sil, protože těch je opravdu třeba a hlavně aby vydrželi, stojí to za to.

Povídání o pěstounské péči 

Jednoho dne se stalo jako v pohádce. Moje dcera odvezla své děti, nezletilou Anežku a Toníka k jejich druhým prarodičům. Odvezla je s tím, že se o ně sama postarat nedokáže. Tušila jsem, že je dcera závislá na drogách a alkoholu. Několikrát jsem ji i děti doma navštívila, a některé věci se mi opravdu nelíbily. Toník toho moc nenamluvil, byl zamlklý… Nebo se jen bál mámy. Potíže měl Tonda i ve škole, později jsem se dozvěděla, že chodil často do školy bez svačiny. Druzí prarodiče o děti nejevili zájem, a tak se sešlo jedno s druhým, no a za tři dny jsem měla děti u sebe pěkně doma. 

Zašla za sociální pracovnicí, které jsem oznámila, co se stalo. A tím to vše začalo, děti u mne začaly bydlet. Děti vychováváme společně s  manželem, který je mi oporou, protože mi opravdu pomáhá. Toník bez něj neusne.

A teď to začalo, Toník byl na tom dost špatně po psychické stránce. Zažil takové věci, které se mi těžko poslouchaly. Chodila jsem k psycholožce, která mi vždy dobře poradila. S Tondou jsme po čase začali řešit některé věci, které má u sebe jako vzpomínku stále i teď. 

Slýchávám od něj každý týden slova „babičko děkuji ti, že nejsme v domově“ a vždy mne alespoň čtyřikrát za týden obejme a poděkuje. Vždy děkuje také za jídlo, které dostane na stůl.  Mám z toho samozřejmě radost, za ten vděk. 

Postupně si Toník zlepšil známky a začal se zapojovat do kolektivu. Získal dokonce diplomy z recitační a plavecké soutěže. Velikou radost jsem měla, když byl na škole nominován jako osobnost roku. 

Anežka je na Toníkovi dost závislá, mám jej opravdu ráda. Do školky musela Anežka chodit o něco déle, neboť jí byl doporučen odklad při nástupu do školy. Vše jsme ale dohnaly, takže je teď z Anežky šikovná školačka. 

Co mi dává pěstounská péče?  Hlavně mám pohyb a velkou radost z toho, že ještě o někoho můžu v mých letech pečovat. Děti to je naše budoucnost. Jsem vděčná, že jsou děti semnou a ne v dětském domově. To si ani neumím představit. Možná se mi to v životě vrátí, Toník jednou řekl, že mi koupí kočár a bude mě v něm vozit jako anglickou královnu, anebo že mi koupí domeček, kde s ním budu bydlet. Naše Anežka, ta by chtěla hrát na klavír, stát se paní učitelkou a koupit si koníka na zahrádku. 

A co mi dává Bobeš? Hodně sil a rozumu do života, naučím se novým věcem. Jsem vděčná za jejich přístup k lidem. Poznávám nové lidi, jezdíme společně na výlety i s dětmi, trávíme čas v přírodě, takže si vlastně také odpočinu. Vím kam se obrátit, kdyby v životě dětí nastaly nějaké potíže. Já jsem moc spokojená, bez Bobeše by to bylo o ničem. Dík.

Pěstounská  péče je pojem, pod kterým si mnoho lidí neumí představit, co znamená.

Já jsem se s pěstounskou péčí seznámila už v dětství. Byla jsem dítě vyrůstající v dětském domově. V 5 letech jsem se dostala k pěstounům. Naopak můj muž je vlastním synem pěstounů.

Proto jsme oba věděli, o co jde, a nikdy jsme neuvažovali o pěstounské péči, neboť jsme moc dobře věděli, jak je to těžké a náročné, že každé dítě si sebou bere svoje geny a ty nejde změnit. Ale jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy“.

S manželem máme jednu dceru, další dětí nám už nebyly dopřány. Dcera už od 5 let docházela do ZUŠ, kde navštěvovala více oborů, proto jsem se jí hodně věnovala.

V pěstounské rodině nás vyrůstalo více dětí. V dospělosti jsme si šli všichni svou cestou. Byly jsme děti s různými osudy a zde začíná můj příběh pěstounství.

Jedna z mých pěstounských sester se narodila s těžkým alkoholovým syndromem. Už jako miminko byla léčená.  Když ji předávali do pěstounské rodiny, říkali, že svoje problémy bude léčit alkoholem.

Dětství prožila bez problémů, vše začalo až v pubertě. Když od pěstounů odešla, proplétala se různým bydlením. Doktoři ji říkali, že nikdy nebude mít děti. Co osud nechtěl, narodila se jí krásná dcera, říkejme jí Anička. Bydlela v bytě se svým partnerem. Ten ji fyzicky napadal, hrál automaty. Oba pili ve větším množství alkohol. Sestru s dítětem jsme navštěvovali, takže jsme byli v kontaktu. S otcem dítěte jsme si moc nepadli hned od začátku. Mě se nelíbilo násilí, které vůči sestře praktikoval.

Když byly Aničce 2 roky, stáhla na sebe hrnek s horkou kávou a skončila na popáleninovém centru. Vše se hlásilo na sociální odbor. Matka měla jenom podepsat, že to byla nehoda. Přišla na sociálku v podnapilém stavu, takže nám volali, ať si pro Aničku přijedeme. Po domluvě s matkou a sociální pracovnicí jsme se domluvili, že matka přespí u nás, protože Anička u nás doposud nebyla. Nikdy by mě nenapadlo, že Anička někdy skončí u nás.

Kolem Aniččina třetího roku přišli o byt, protože neplatili nájem a přestěhovali se na ubytovnu. Matce bylo nabízeno mnoho možností, ať se odstěhuje s Aničkou od otce, ta ale nikdy nechtěla. Díky tomu jsem s matkou ztratila kontakt, nechtěla jsem se s ní stýkat.

Po nějakém čase jsem dostávala zprávy, že se tam strašně moc pije, dítě nemá co jíst, co obléct a násilí se ještě zhoršilo, ať si ji vezmeme. Nechtěla jsem. Dcera už chodila do školy a v ZUŠ měla opravdu hodně koníčků (housle, taneční, zpěv, sbor, klavír), byly jsme v ZUŠ každý den.

Po určité době jsme doma začali uvažovat o tom, jestli si Aničku nevzít k sobě. Měla jsem veliký strach, protože jsem si říkala, že manžel má vlastní dceru a jak se asi bude chovat k dalšímu (cizímu) dítěti. Taky jsem měla strach o sebe. Několikrát jsem četla, že děti z dětského domova by neměli mít děti, že se o ně nebudou umět postarat a já jsem měla vlastní a měla jsem si vzít další,, cizí dítě.

Taky jsem žena mnoha strachů. Bála jsem se chodit po soudech, po sociálkách, po psycholozích. Věděla jsem, že vyšetřením bude muset projit i moje dcera. Říkala jsem si, jestli ji neublížíme tím, že se bude muset dělit o své rodiče. Z vyprávění jsem věděla, že mému muži a jeho sestře to trochu ublížilo a museli se s tím vyrovnávat v dospělosti.

Po velkém rozhodnutí a pomocí osudu jsme požádali o pěstounskou péči. Dítě jsme dostali do předběžného opatření (což znamená, že rozhodnutí soudu přišlo do týdne a uděluje se u vážných situací). Přišlo to tak rychle, že jsme doma neměli nic připravené. Postel, oblečení prostě nic.

Po domluvě se sociální pracovníci jsem si Aničku vyzvedla na OSPODU, protože jsme předpokládali, že u rodičů to bude hodně těžké. Kontakt s Aničkou jsme už měli, protože jsme si ji brávali asi měsíc na sobotu a neděli.

Že to s otcem nebude vůbec lehké, jsme věděli hned od prvního dne. I přes zákaz sociální pracovnice, že k nám nemají chodit, a mají Aničce dát čas na adaptaci prostředí, se u nás otec v ten den ukázal. Nadával mi, vyhrožoval a řval na mě, že jsem si to plánovala už od doby, kdy se Anička opařila.

Anička byla zakřiknutá, na všechno odpovídala „nevím“. Nikdy nechodila do školky a předškolní rok ji dali do nulté třídy, kde se projevily její nedostatky, jak se jí nikdo řádně nevěnoval.

V době kdy jsme ji dostali, již začala chodit do první třídy, proto jsme museli změnit školu, která byla blíže k nám. Doma jsme měli šestileté dítě, o kterém jsme věděli jenom minimum, proto jsme nevěděli, co umí a co zná. Moc nemluvila. Po prvním vyšetření u psychologa jsem zjistila, že neumí popsat a vysvětlit pro nás primitivní věci, které by děti v jejím věku měly znát. Mnoho pojmu neznala např. co je les, louka, vysvětlit na co jsou hodiny … Hodně se bála cizích lidí a především mužů. Strašně dlouho trvalo, než byla schopna požádat mého muže, když něco chtěla, a to pro ni chodil skoro každý den do školy a učil se s ní.

Dnes bych řekla, že mají takový neutrální vztah. Nechá se od něho pohladit, přijde za ním, když něco potřebuje. Se mnou měla hned od začátku vztah jako s matkou, jednu dobu mi tak říkala. Moc se potřebovala mazlit, až to bylo velice nepříjemné. Nemohla jsem bez ní udělat žádný krok, abych ji neměla za sebou.

Tohle strašně vadilo mé dceři. Ale máme doma hodného a milého tatínka, který za mě zaskočil. Vždy když za mnou moje dcera přišla, že se přijde pomazlit, bylo ji v té době  11let, Anička to vycítila a ihned přišla za mnou. To moji dceru odradilo. Asi rok ji nemohla vůbec cítit, a když ve škole ji řekli, že má novou sestru, hodně špatně to snášela. Když jsem ji jednou požádala o pohlídání Aničky, a ona mi odpověděla, že žádnou sestru nechtěla, hodně to bolelo, ale měla pravdu. Snažili jsme si s ní hodně vykládat a vysvětlovat. Bylo to jenom na ní, kdy to pochopí, a my jsme doufali, že to zvládne. Zvládla to. Nemají vztah jako sestry, ale akceptuji se a když potřebuji, pomohou si. Mám s dcerou velice dobrý vztah, naučila si probojovat svoje místo v domácnosti a pochopila, že je naší dcerou a vždy zůstane a žádné jiné dítě to nezmění.

Vypadá to jako idylka, ale k tomu jsme se museli dopracovat. Trvalo to čtyři roky chození po soudech a sociálkách a hlavně vydržet napadání otce.

Díky pěstounské péči jsem se seznámila s organizací Bobeš sídlící v Bohumíně. Je to organizace, kde se vzdělávám a když potřebuji pomoc, jsou tu vždy pro mě. Když mi řekli, že se musím vzdělávat, bylo to pro mě něco nového, protože naší pěstouni nic takového nemuseli.

 Nejvíce mě překvapilo, když mi řekli, že rodiče zůstanou zákonnými zástupci a všechna důležitá rozhodnutí musím prodiskutovat s nimi. Neznala jsem to, protože všichni naši rodiče byli zbaveni rodičovských práv, takže naši pěstouni se nikomu nemuseli zpovídat.

Nejtěžší byla komunikace s otcem, nikdy nepřiznal, že jejich výchova nebyla v pořádku. Domlouvat s ním návštěvy nebylo vůbec nic lehkého. Začalo to na ubytovně, ty se musely zrušit kvůli štěnicím, pokračovalo to na sociálce, kde byl otec sám s Aničkou, a kde se jí vůbec nelíbilo. Nakonec tyto návštěvy vygradovaly napadením manžela, u kterého byla i Anička.

Dlouho jsem ji z toho dostávala. Nakonec jsme žádali soud o upravení návštěv. Byly určeny v Bobši pod dozorem sociálního pracovníka. I tyto návštěvy moc dlouho nefungovaly. Vozila jsem tam Aničku násilím, protože se jí vůbec nelíbili. S otcem přestala úplně komunikovat, a jak říká, nesnáší ho. Vozíval ji dárky, ale ona je nechtěla a s odporem si je brávala. 

Nakonec jsme znovu skončili u soudu. Po konzultacích se sociálními pracovníky a pracovníky z centra Bobeš, jsme žádali o zrušení návštěv a zákazu styku. Po dlouhém jednání jsme toho dosáhli. Do dneška mě otec obviňuje ze všeho, co se stalo hlavně, že s ním Anička nemluví. Během těchto čtyř let jsme měli s otcem mnoho konfliktů, včetně asistence policie, kterou jsem musela volat. Obě holky se ho bojí a osobě taky nemůžu říct, že bych neměla strach. Jsme si s mužem velikou oporou, i když mou psychikou to hodně zamávalo.

Říkáte si, co jsem prožívala. Strašně jsem se bála každého zazvonění, měla jsem strach, zda ho někde nepotkáme, špatně jsem spala. Jako osoba nejsem moc tvrdá, jak už jsem psala, spíše se všeho bojím. Musela jsem se naučit mnoho věcí.  Jednat s úředníky, dávat mnoho lásky Anička, která ji potřebovala. Nebylo to lehké, nejsem totiž mazlící člověk a občas jsem měla krizi, kdy jsem nechtěla, aby se mě někdo dotýkal. Naučila jsem se volat policii, když to byla potřeba. Bojovat se strachy. Jezdit po různých doktorech, a že jich nebylo málo. Myslím si, že se ze mě stala osoba, bojující za své rodinné příslušníky.

Dnes je to už rok, co se Anička s otcem nestýká. Stala se z ní ukecaná, usměvavá, krásná holčička. Naučila se navazovat styky se svými vrstevníky. Ještě ji dělá problém s dospělými, které moc nezná. Je moc šikovná, pomáhá při různých domácích pracích, je velmi aktivní ve škole. Dnes už ji nemusíme držet při chůzi ze schodů a mít strach že upadne, ale pořád když se objeví nějaký problém, víme, že je to naše Anička. Nevím, jak to dělá, ale pořád nějaký ten problém má. Např. padaní ze schodů, zakopávání o rovnou podlahu, narážení do sloupu a aut……Anička se zapojila úplně do naší rodiny, chodí do ZUŠ na housle, zpěv a taneční a také do jezdeckého kroužku.

 Nemůžeme úplně dohnat těch 6 let, které její rodiče zameškali, ale mohu těch během zbývajících 12 let udělat vše, aby se zařadila do života a žila šťastný a spokojený život.

Jak jsem na začátku psala, mnoho lidi si neumí představit, co pěstounská péče znamená, já myslela, že vím, ale taky to nebyla moc pravda. Pěstounskou péči nejde popsat jedním slovem nebo větou a nikoho na to nemůžete připravit. Ano, můžete mu přiblížit jak se chovat v určitých situacích, jak jednat s dětmi, ale nikdo vás nepřipraví na dítě, které dostanete, protože každé dítě je jiné a má svou osobnost.

Takže na otázku, jestli se věnovat pěstounství, vám nikdo s odpovědí nepomůže. Každý musí usoudit sám, jestli má tolik síly, aby to zvládnul.

Vždy jsem si myslela, že žádnou sílu nemám, ale jsem mnohem silnější. Pěstounství nám rodinu hodně spojilo, zvládli jsme dosavadní nástrahy. Vím, že to bude v budoucnu hodně těžké, holky budou v pubertě, bude to vyžadovat hodně síly a trpělivosti. Možná se budeme muset vyrovnávat znovu s otcem. Ale dneska už vím, že když budeme všichni držet při sobě, tak zvládneme úplně všechno.

Tímto bych chtěla nejvíce poděkovat svému muži, že i když jsem na pokraji sil, je tu on, který mě z toho dna vyzvedne.

Nakonec bych chtěla vzkázat všem budoucím pěstounům, zkuste to, je mnoho dětí, které potřebují domov.

Neříkám, že to není těžké, ale nakonec zjistíte, že to stojí za to, když vidíte děti usměvavé a zářící. Pak si řeknete, že to za to úsilí stálo.

             A nejhezčí na tom je, když vám řeknou: „Mám tě ráda mami, mám tě ráda teto.“

Standardy kvality

Poslání aneb ,,Proč jsme tady?“
Našim posláním je pomáhat dětem, které vyrůstají v náhradních rodinách. Podporujeme také jejich pěstouny, které doprovázíme, poskytujeme jim poradenství a potřebnou podporu.

Vize
Vizí Centra rodiny Bobeš je přispívat k rozvoji moderních metod sociální práce s pěstounskými rodinami.

CÍLOVÁ SKUPINA
Poskytujeme pomoc a poradenství dětem vyrůstajícím v náhradních rodinách, které to potřebují, a které se na nás obrátí.

1. pěstouni, poručníci, pěstouni na přechodnou dobu,

2. děti svěřené do náhradní rodinné péče,

3. děti v obtížné životní situaci, kterou nedokážou samy řešit (situace jsou popsány v paragrafu 6 zákona o sociálně – právní ochraně dětí),

Služby poskytujeme pěstounským rodinám, které mají s CR Bobeš uzavřenu Dohodu o výkonu pěstounské péče.

NAŠE MÍSTO VÝKONU SPO (bydliště pěstouna) : správní obvod ORP Bohumín; Dětmarovice; Orlová – Lutyně; Orlová – Město; Orlová – Poruba; Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz; Ostrava – Mariánské Hory a Hulváky; Ostrava – Slezská Ostrava, katastrální území Heřmanice, Hrušov, Muglinov, Slezská Ostrava.

Naše cíle

 

1. Zajistíme vzdělávání každý rok dle specifických potřeb klientů

Pěstouni mají zajištěno vzdělávání, které reaguje na jejich aktuální potřeby. Vzdělávání je praktické a zaměřené na zvyšování dovedností pěstounů.

2. Pomáháme pěstounským rodinám zajistit jimi aktuálně definované potřeby a podporujeme je při naplňování povinností vyplývajících v souladu s doprovázením

Pro děti zajistíme dostatek  vhodných aktivit, které pomohou podpořit jejich zdravý vývoj. Aktivity budou určeny nejen pro děti samotné, ale i pro jejich nejbližší.

3. Zajistíme bezpečné kontakty dětí v pěstounské péči s biologickými příbuznými. Vždy dle potřeb a situace konkrétního dítěte. Zajistíme přitom potřebnou podporu také pěstounům.

Naše zásady

 

1. Zásada podpory samostatnosti

Pro každou rodinu nabízíme takové činnosti a podporu, jakou aktuálně potřebují. Podporujeme samostatnost členů rodiny a stavíme na jejich silných stránkách.

2. Zásada vzájemné spolupráce

Pracovníci organizace v rodinách vystupují přirozeně, bez předsudků a s přirozeným  respektem ke všem členům rodiny, včetně dětí. Pracují s připomínkami a podněty všech členů rodiny.

3. Zásada zájmu a blaha dítěte:

Při poskytování podpory dětem a rodinám ctíme vždy zájem a blaho dítěte, které jsou pro nás nadřazeny nad všemi ostatními zájmy.

SEZNAM ČINNOSTÍ, KTERÉ POSKYTUJEME NA ZÁKLADĚ POVĚŘENÍ

– výkon činnosti podle § 10 odst. 1 písm. a), to je vyhledávání dětí, na které se sociálně-právní ochrana zaměřuje /§ 6/;
– pomoc rodičům při řešení výchovných nebo jiných problémů souvisejících s péčí o dítě /§ 11 odst. 1 písm. a)/;
– pořádání v rámci poradenské činnosti přednášek a kurzů zaměřených na řešení výchovných, sociálních a jiných problémů souvisejících s péčí o dítě a jeho výchovou /§ 11 odst. 1 písm. c)/;
– zřizování a provoz zařízení odborného poradenství pro péči o děti /§ 40/;

Název sídla zařízení: Centrum rodiny BOBEŠ, z.s.
Adresa sídla zařízení: Nerudova 1156, Bohumín;
– uzavírání dohod o výkonu pěstounské péče podle § 47b;
– poskytování odborného poradenství a pomoci žadatelům o zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče a poskytování poradenské pomoci fyzickým osobám vhodným stát se osvojiteli nebo pěstouny a osvojitelům nebo pěstounům v souvislosti s osvojením dítěte nebo svěřením dítěte do pěstounské péče /§ 11 odst. 1 písm. d), § 11 odst. 2 písm. c)/
– poskytování výchovné a poradenské péče osobě pečující, s níž pověřená osoba uzavřela dohodu o výkonu pěstounské péče /§ 47b/, při výkonu pěstounské péče a sledování výkonu pěstounské péče; pokud osoba pečující o tuto službu požádá, je pověřená osoba povinna výchovnou a poradenskou péči poskytnout;

Činnosti jsou zaměřeny na děti vyrůstající v pěstounské péči a jejich pěstouny či poručníky.

Uzavíráme Dohody o výkonu pěstounské péče, na základě kterých:

– doprovázíme děti při asistovaných kontaktech s biologickými rodiči a příbuznými

– zajišťujeme hlídání dětí

– organizujeme a zajišťujeme vzdělávací semináře a víkendové vzdělávací pobyty pro pěstouny

– zprostředkováváme poradenství s odborníky (sociální pracovník, psycholog atd.)

– poskytujeme příspěvek na pobyty dětí (tábory apod.)

Nad rámec dohod umožňujeme

– bezplatný pobyt v Miniškolce v Centru rodiny Bobeš

– bezplatné využívání aktivit v Centru rodiny Bobeš

– zapojení do svépomocných skupin (pro děti, náhradní rodiče, prarodiče…)

ETICKÉ ZÁSADY NAŠICH PRACOVNÍKŮ

Zásady při práci s klientem

Pracovník respektuje právo klientů na soukromí, včetně ochrany citlivých a osobních dat. Data a informace vztahující se ke klientovi požaduje s ohledem na jejich potřebnost pro kvalitní zajištění služby, která má být klientovi poskytnuta a informuje ho o způsobu jejich využití.

Pracovník podporuje aktivní účast klienta při hledání možnosti řešení problémové situace, stejně jako jeho samostatnost při realizaci naplánovaných cílů. Pracovník nevnucuje klientovi svá řešení, nabízí však co možná nejkomplexnější obraz a kvalifikované informace, včetně upozornění na důsledky, které se vztahují na jeho rozhodnutí.

Pracovník jedná s klienty s účastí, empatií a respektem.

Pracovník si je vědom svých odborných, profesních i lidských omezení. Pokud nemůže pracovat s klientem sám, předá jej jinému pracovníkovi a informuje ho o dalších formách pomoci.

Zásady ve vztahu ke kolegům a jiným odborníkům

Pracovník si uvědomuje a respektuje individuální odborné znalosti, životní zkušenosti, postoje stejně jako odlišnosti svých kolegů i dalších odborníků, se kterými se při výkonu své práce potkává. Vyhledává a rozšiřuje spolupráci s odborníky a tím se podílí na zvyšování kvality.

Pracovník respektuje rozdílné názory a praktické činnosti kolegů a ostatních profesionálů.  Jestliže má k jejich práci kritické připomínky, podněty čí stížnosti, sděluje jim je na vhodném místě, ve vhodný čas a profesionálním způsobem a to vždy bez přítomnosti klientů.

Pracovník podněcuje a aktivně se zapojuje do diskuzí týkající se eticky problémových oblastí. Je spoluodpovědný za to, že rozhodnutí jeho, jeho kolegů a zaměstnavatele, budou eticky podloženy.

Zásady ve vztahu k zaměstnavateli

Pracovník plní odpovědně své povinnosti, které vyplývají ze závazků vůči zaměstnavateli

Pracovník se snaží aktivně přispívat k ovlivnění pracovních postupů s ohledem na zvyšování úrovně poskytovaných služeb.

Pracovník dbá na odbornou a profesionální úroveň při poskytování služeb a za tímto účelem se vzdělává.

Pracovník respektuje poslání, hodnoty organizace, stejně jako její listiny právní subjektivity a statutární a výkonné orgány Centra rodiny Bobeš a jedná vždy tak, aby podporoval její dobré jméno a rozvoj.

MAPA STANDARDŮ

1. Cíle a způsoby činnosti pověřené osoby

–          Poslání
–          Vize
–          Cílová skupina
–          Cíle
–          Zásady činnosti
–          Rozsah pověření, činnosti Centra rodiny Bobeš
–          Pravidla pro střety zájmů

2. Ochrana práv a chráněných zájmů

–          Zjišťování, informování, vzdělávání zaměstnanců o základních právech a svobodách
–          Příklady ochrany práv v činnosti pověřené osoby
–          Pravidla pro předcházení, porušování základních práv a svobod
–          Postup vůči pracovníkovi v situaci, kdy bylo omezeno či porušeno právo klienta
–          Názor dítěte
–          Ochrana dětí před sy. CAN

3. Prostředí a podmínky

–          Prostředí a prostory

4. Informovanost o výkonu SPOD a činnosti pověřené osoby

–          Informování cílové skupiny o poskytování sociálně-právní ochrany dětí
–          Postupy a pravidla pro odmítnutí klienta
–          Zveřejnění pravidel a postupů

5. Přirozené prostředí

–          Činnosti nabízené v prostorách CR Bobeš z. s.
–          Navazování kontaktu a sociálních vztahů s osobami dítěti příbuznými nebo blízkými
–          zásady pro oblast vyhledávání a navazování kontaktů

6. Personální zabezpečení

–          Organizační struktura – počet pracovních míst, kvalifikační požadavky, pracovní profily zaměstnanců
–          Organizační struktura – počet zaměstnanců
–          Počet zaměstnanců – oprávnění a povinnosti k jednotlivým pracovním pozicím

7. Přijímání a zaškolování zaměstnanců

–          Kvalifikační předpoklady a odborná způsobilost
–          Pravidla pro přijímání a zaškolování nových zaměstnanců
–          Pravidla pro působení osob, které nejsou s pověřenou osobou v pracovněprávním vztahu

8. Profesní rozvoj zaměstnanců

–          Postup pro pravidelné hodnocení zaměstnanců

–          Individuální vzdělávací plán
–          Systém finančního a morálního oceňování zaměstnanců
–          Podpora nezávislého odborníka pro zaměstnance

9. Pracovní postupy

–          Seznam metodik, které organizace využívá
–          Klíčový pracovník
–          Náplň činnosti klíčového pracovníka

10. Dohoda o výkonu PP

–          Pravidla pro uzavírání dohod
–          Změna dohody
–          Zrušení dohody
–          Sledování a hodnocení naplňování cílů dohody
–          Postup plánování průběhu pobytu dítěte v pěstounské péči
–          Vzdělávací plán

11. Předávání informací

–          Informování dítěte a osoby pečující, osoby v evidenci
–          Změna klíčového pracovníka, předávání případu rodin a dětí mezi zaměstnanci
–          Získávání a předávání informací o průběhu výkonu SPO u dětí a rodin

12. Změna situace

–          Pravidla pro situace významných změn
–          Příklady situací, kterou mohou být pro dítě významné a možné postupy práce s dítětem a rodinou
–          Narození dítěte pěstounům
–          Přijetí dalšího dítěte do NRP
–          Nástup do MŠ, ZŠ
–          Změna MŠ, ZŠ, SŠ
–          Obnovení vztahu dítěte v NRP s biologickými rodiči
–          Partnerská krize, případně rozvod náhradních rodičů
–          Vážné onemocnění člena náhradní či biologické rodiny
–          Úmrtí člena náhradní či biologické rodiny
–          Dítě odchází z NRP zpět do biologické rodiny
–          Dítěti, které žije v pěstounské rodině, byla nařízena ústavní výchova
–          Odchod dítěte z rodiny z důvodu dosažení zletilosti
–          Náhradní rodina změnila doprovázející organizaci

13. Dokumentace o výkonu SPO

–          Osobní údaj
–          Citlivý údaj
–          Fotografie, videa, prezentace
–          Založení spisové dokumentace
–          Uzavření spisu
–          Zapůjčení spisu
–          Nahlížení do spisové dokumentace a pořizovaní kopií ze spisu, odmítnutí nahlížení do spisu
–          Obsah spisové dokumentace

14. Vyřizování a podávání stížností

–          Pravidla pro podávání, vyřizování a evidenci stížností na kvalitu nebo způsob poskytování SPO
–          Pojem stížnost, podnět, námět, připomínka, oprávněná osoba
–          Informovanost o podávání stížností a způsobu jejich vyřízení
–          Záznam a evidence stížností
–          Kontaktní místa a osoby, na které se může stěžovatel obrátit

15. Rizikové, havarijní a nouzové situace

–          Klíčové pojmy
–          Rizikové situace
–          Nouzové situace
–          Havarijní situace

16. Zvyšování kvality výkonu SPO

–          Systém pravidelné revize naplňování SQ
–          Zpětná vazba od cílové skupiny, obce s rozšířenou působností

Celkové znění standardů kvality je k nahlédnutí u sociálních pracovníků (Bc. Petra Brzeźniaková tel.:605 279 797). V případě zájmu o nahlédnutí kontaktujte sociálního pracovníka.

 
Organizace Kontakt Poznámka
OSPOD Bohumín 596 092 139 Orgán sociálně právní ochrany dětí – MěÚ Bohumín
DONA linka 251 511 313 Nonstop

Telefonická pomoc obětem domácího násilí

ROSA 241 432 466

602 246 102

centrum pro týrané a osamělé ženy
Bílý kruh bezpečí 257 317 110 Nonstop

Pomoc obětem trestných činů

Centrum krizové intervence 284 016 666 Nonstop
Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy +420 599 455 120 Centrum sociálních služeb Ostrava
Poradna pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy 596 317 575,

777 499 648

Centrum psychologické pomoci – Karviná
MŮŽETE NÁM ŘÍCT SVÉ PŘIPOMÍNKY NEBO STÍŽNOSTI

* Pokud nebudete s naší podporou směrem k Vám spokojeni, máte právo stěžovat si. Vaše názory jsou pro nás důležité a určitě se každou připomínkou, námětem, stížností budeme zabývat. Máte možnost stěžovat si ústně, nebo také písemně (dopis, e-mail). Ve vstupních prostorách centra je umístěna schránka na stížnosti.

* Připomínku, námět, stížnost je možné podat kterékoliv sociální pracovnici. Zabýváme se i anonymním stížnostmi, přestože jsme samozřejmě radši, je-li stížnost podepsaná.

* Budeme se snažit stížnost vyřídit co nejrychleji; nejpozději bude vyřízena do 30 dnů.

* Odpověď na anonymní stížnost zveřejníme na nástěnce v prostorách poradny.

* Můžete si stěžovat také u nezávislých orgánů:

* Krajský úřad – Moravskoslezský kraj, odbor sociálních věcí, oddělení sociálně-právní ochrany (28. října 117, 702 18 Ostrava, posta@msk.cz; tel.: 595 622 148)

* Veřejná ochránkyně práv, Údolní 39, Brno, 602 00, telefonická informační linka: (+420) 542 542 888,E-mail: podatelna@ochrance.cz.

Váš ostrůvek pohody a přátelství

Jsme tu pro Vás již 20 let.
1999 – 2019