Náhradní rodinná péče

Dohody a naše doprovázení

Autentické příběhy

Příběh dlouhodobé pěstounky

Stát se a být dobrým náhradním rodičem je nesmírně těžká a náročná věc. Když se vám to podaří, nemůžete si nic lepšího přát. Děti, které vám jsou svěřené, přišly k vám a nesou si sebou obrovskou tíhu osudu, kde se jich někdo zbavil, dokonce je bil, týral. Nejsou to ty dětičky, kdy jim maminky vaří kašičky, tatínkové kupují hračky, hrají si s nimi. Jsou to děti zavrhované, nevěřící, že by je ještě měl někdo rád, a že by je nebil, když začnou plakat, když něco chtějí nebo když mají hlad.

A teď tu jsme my pěstouni, abychom dali tomuto človíčku důvěru, že u nás je v bezpečí, že u nás je doma, a že už ho nic zlého nečeká a léčíme jeho zlomené srdíčko.

Přeji všem pěstounům hodně sil, protože těch je opravdu třeba a hlavně aby vydrželi, stojí to za to.

Povídání o pěstounské péči 

Jednoho dne se stalo jako v pohádce. Moje dcera odvezla své děti, nezletilou Anežku a Toníka k jejich druhým prarodičům. Odvezla je s tím, že se o ně sama postarat nedokáže. Tušila jsem, že je dcera závislá na drogách a alkoholu. Několikrát jsem ji i děti doma navštívila, a některé věci se mi opravdu nelíbily. Toník toho moc nenamluvil, byl zamlklý… Nebo se jen bál mámy. Potíže měl Tonda i ve škole, později jsem se dozvěděla, že chodil často do školy bez svačiny. Druzí prarodiče o děti nejevili zájem, a tak se sešlo jedno s druhým, no a za tři dny jsem měla děti u sebe pěkně doma. 

Zašla za sociální pracovnicí, které jsem oznámila, co se stalo. A tím to vše začalo, děti u mne začaly bydlet. Děti vychováváme společně s  manželem, který je mi oporou, protože mi opravdu pomáhá. Toník bez něj neusne.

A teď to začalo, Toník byl na tom dost špatně po psychické stránce. Zažil takové věci, které se mi těžko poslouchaly. Chodila jsem k psycholožce, která mi vždy dobře poradila. S Tondou jsme po čase začali řešit některé věci, které má u sebe jako vzpomínku stále i teď. 

Slýchávám od něj každý týden slova „babičko děkuji ti, že nejsme v domově“ a vždy mne alespoň čtyřikrát za týden obejme a poděkuje. Vždy děkuje také za jídlo, které dostane na stůl.  Mám z toho samozřejmě radost, za ten vděk. 

Postupně si Toník zlepšil známky a začal se zapojovat do kolektivu. Získal dokonce diplomy z recitační a plavecké soutěže. Velikou radost jsem měla, když byl na škole nominován jako osobnost roku. 

Anežka je na Toníkovi dost závislá, mám jej opravdu ráda. Do školky musela Anežka chodit o něco déle, neboť jí byl doporučen odklad při nástupu do školy. Vše jsme ale dohnaly, takže je teď z Anežky šikovná školačka. 

Co mi dává pěstounská péče?  Hlavně mám pohyb a velkou radost z toho, že ještě o někoho můžu v mých letech pečovat. Děti to je naše budoucnost. Jsem vděčná, že jsou děti semnou a ne v dětském domově. To si ani neumím představit. Možná se mi to v životě vrátí, Toník jednou řekl, že mi koupí kočár a bude mě v něm vozit jako anglickou královnu, anebo že mi koupí domeček, kde s ním budu bydlet. Naše Anežka, ta by chtěla hrát na klavír, stát se paní učitelkou a koupit si koníka na zahrádku. 

A co mi dává Bobeš? Hodně sil a rozumu do života, naučím se novým věcem. Jsem vděčná za jejich přístup k lidem. Poznávám nové lidi, jezdíme společně na výlety i s dětmi, trávíme čas v přírodě, takže si vlastně také odpočinu. Vím kam se obrátit, kdyby v životě dětí nastaly nějaké potíže. Já jsem moc spokojená, bez Bobeše by to bylo o ničem. Dík.

Pěstounská  péče je pojem, pod kterým si mnoho lidí neumí představit, co znamená.

Já jsem se s pěstounskou péčí seznámila už v dětství. Byla jsem dítě vyrůstající v dětském domově. V 5 letech jsem se dostala k pěstounům. Naopak můj muž je vlastním synem pěstounů.

Proto jsme oba věděli, o co jde, a nikdy jsme neuvažovali o pěstounské péči, neboť jsme moc dobře věděli, jak je to těžké a náročné, že každé dítě si sebou bere svoje geny a ty nejde změnit. Ale jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy“.

S manželem máme jednu dceru, další dětí nám už nebyly dopřány. Dcera už od 5 let docházela do ZUŠ, kde navštěvovala více oborů, proto jsem se jí hodně věnovala.

V pěstounské rodině nás vyrůstalo více dětí. V dospělosti jsme si šli všichni svou cestou. Byly jsme děti s různými osudy a zde začíná můj příběh pěstounství.

Jedna z mých pěstounských sester se narodila s těžkým alkoholovým syndromem. Už jako miminko byla léčená.  Když ji předávali do pěstounské rodiny, říkali, že svoje problémy bude léčit alkoholem.

Dětství prožila bez problémů, vše začalo až v pubertě. Když od pěstounů odešla, proplétala se různým bydlením. Doktoři ji říkali, že nikdy nebude mít děti. Co osud nechtěl, narodila se jí krásná dcera, říkejme jí Anička. Bydlela v bytě se svým partnerem. Ten ji fyzicky napadal, hrál automaty. Oba pili ve větším množství alkohol. Sestru s dítětem jsme navštěvovali, takže jsme byli v kontaktu. S otcem dítěte jsme si moc nepadli hned od začátku. Mě se nelíbilo násilí, které vůči sestře praktikoval.

Když byly Aničce 2 roky, stáhla na sebe hrnek s horkou kávou a skončila na popáleninovém centru. Vše se hlásilo na sociální odbor. Matka měla jenom podepsat, že to byla nehoda. Přišla na sociálku v podnapilém stavu, takže nám volali, ať si pro Aničku přijedeme. Po domluvě s matkou a sociální pracovnicí jsme se domluvili, že matka přespí u nás, protože Anička u nás doposud nebyla. Nikdy by mě nenapadlo, že Anička někdy skončí u nás.

Kolem Aniččina třetího roku přišli o byt, protože neplatili nájem a přestěhovali se na ubytovnu. Matce bylo nabízeno mnoho možností, ať se odstěhuje s Aničkou od otce, ta ale nikdy nechtěla. Díky tomu jsem s matkou ztratila kontakt, nechtěla jsem se s ní stýkat.

Po nějakém čase jsem dostávala zprávy, že se tam strašně moc pije, dítě nemá co jíst, co obléct a násilí se ještě zhoršilo, ať si ji vezmeme. Nechtěla jsem. Dcera už chodila do školy a v ZUŠ měla opravdu hodně koníčků (housle, taneční, zpěv, sbor, klavír), byly jsme v ZUŠ každý den.

Po určité době jsme doma začali uvažovat o tom, jestli si Aničku nevzít k sobě. Měla jsem veliký strach, protože jsem si říkala, že manžel má vlastní dceru a jak se asi bude chovat k dalšímu (cizímu) dítěti. Taky jsem měla strach o sebe. Několikrát jsem četla, že děti z dětského domova by neměli mít děti, že se o ně nebudou umět postarat a já jsem měla vlastní a měla jsem si vzít další,, cizí dítě.

Taky jsem žena mnoha strachů. Bála jsem se chodit po soudech, po sociálkách, po psycholozích. Věděla jsem, že vyšetřením bude muset projit i moje dcera. Říkala jsem si, jestli ji neublížíme tím, že se bude muset dělit o své rodiče. Z vyprávění jsem věděla, že mému muži a jeho sestře to trochu ublížilo a museli se s tím vyrovnávat v dospělosti.

Po velkém rozhodnutí a pomocí osudu jsme požádali o pěstounskou péči. Dítě jsme dostali do předběžného opatření (což znamená, že rozhodnutí soudu přišlo do týdne a uděluje se u vážných situací). Přišlo to tak rychle, že jsme doma neměli nic připravené. Postel, oblečení prostě nic.

Po domluvě se sociální pracovníci jsem si Aničku vyzvedla na OSPODU, protože jsme předpokládali, že u rodičů to bude hodně těžké. Kontakt s Aničkou jsme už měli, protože jsme si ji brávali asi měsíc na sobotu a neděli.

Že to s otcem nebude vůbec lehké, jsme věděli hned od prvního dne. I přes zákaz sociální pracovnice, že k nám nemají chodit, a mají Aničce dát čas na adaptaci prostředí, se u nás otec v ten den ukázal. Nadával mi, vyhrožoval a řval na mě, že jsem si to plánovala už od doby, kdy se Anička opařila.

Anička byla zakřiknutá, na všechno odpovídala „nevím“. Nikdy nechodila do školky a předškolní rok ji dali do nulté třídy, kde se projevily její nedostatky, jak se jí nikdo řádně nevěnoval.

V době kdy jsme ji dostali, již začala chodit do první třídy, proto jsme museli změnit školu, která byla blíže k nám. Doma jsme měli šestileté dítě, o kterém jsme věděli jenom minimum, proto jsme nevěděli, co umí a co zná. Moc nemluvila. Po prvním vyšetření u psychologa jsem zjistila, že neumí popsat a vysvětlit pro nás primitivní věci, které by děti v jejím věku měly znát. Mnoho pojmu neznala např. co je les, louka, vysvětlit na co jsou hodiny … Hodně se bála cizích lidí a především mužů. Strašně dlouho trvalo, než byla schopna požádat mého muže, když něco chtěla, a to pro ni chodil skoro každý den do školy a učil se s ní.

Dnes bych řekla, že mají takový neutrální vztah. Nechá se od něho pohladit, přijde za ním, když něco potřebuje. Se mnou měla hned od začátku vztah jako s matkou, jednu dobu mi tak říkala. Moc se potřebovala mazlit, až to bylo velice nepříjemné. Nemohla jsem bez ní udělat žádný krok, abych ji neměla za sebou.

Tohle strašně vadilo mé dceři. Ale máme doma hodného a milého tatínka, který za mě zaskočil. Vždy když za mnou moje dcera přišla, že se přijde pomazlit, bylo ji v té době  11let, Anička to vycítila a ihned přišla za mnou. To moji dceru odradilo. Asi rok ji nemohla vůbec cítit, a když ve škole ji řekli, že má novou sestru, hodně špatně to snášela. Když jsem ji jednou požádala o pohlídání Aničky, a ona mi odpověděla, že žádnou sestru nechtěla, hodně to bolelo, ale měla pravdu. Snažili jsme si s ní hodně vykládat a vysvětlovat. Bylo to jenom na ní, kdy to pochopí, a my jsme doufali, že to zvládne. Zvládla to. Nemají vztah jako sestry, ale akceptuji se a když potřebuji, pomohou si. Mám s dcerou velice dobrý vztah, naučila si probojovat svoje místo v domácnosti a pochopila, že je naší dcerou a vždy zůstane a žádné jiné dítě to nezmění.

Vypadá to jako idylka, ale k tomu jsme se museli dopracovat. Trvalo to čtyři roky chození po soudech a sociálkách a hlavně vydržet napadání otce.

Díky pěstounské péči jsem se seznámila s organizací Bobeš sídlící v Bohumíně. Je to organizace, kde se vzdělávám a když potřebuji pomoc, jsou tu vždy pro mě. Když mi řekli, že se musím vzdělávat, bylo to pro mě něco nového, protože naší pěstouni nic takového nemuseli.

 Nejvíce mě překvapilo, když mi řekli, že rodiče zůstanou zákonnými zástupci a všechna důležitá rozhodnutí musím prodiskutovat s nimi. Neznala jsem to, protože všichni naši rodiče byli zbaveni rodičovských práv, takže naši pěstouni se nikomu nemuseli zpovídat.

Nejtěžší byla komunikace s otcem, nikdy nepřiznal, že jejich výchova nebyla v pořádku. Domlouvat s ním návštěvy nebylo vůbec nic lehkého. Začalo to na ubytovně, ty se musely zrušit kvůli štěnicím, pokračovalo to na sociálce, kde byl otec sám s Aničkou, a kde se jí vůbec nelíbilo. Nakonec tyto návštěvy vygradovaly napadením manžela, u kterého byla i Anička.

Dlouho jsem ji z toho dostávala. Nakonec jsme žádali soud o upravení návštěv. Byly určeny v Bobši pod dozorem sociálního pracovníka. I tyto návštěvy moc dlouho nefungovaly. Vozila jsem tam Aničku násilím, protože se jí vůbec nelíbili. S otcem přestala úplně komunikovat, a jak říká, nesnáší ho. Vozíval ji dárky, ale ona je nechtěla a s odporem si je brávala. 

Nakonec jsme znovu skončili u soudu. Po konzultacích se sociálními pracovníky a pracovníky z centra Bobeš, jsme žádali o zrušení návštěv a zákazu styku. Po dlouhém jednání jsme toho dosáhli. Do dneška mě otec obviňuje ze všeho, co se stalo hlavně, že s ním Anička nemluví. Během těchto čtyř let jsme měli s otcem mnoho konfliktů, včetně asistence policie, kterou jsem musela volat. Obě holky se ho bojí a osobě taky nemůžu říct, že bych neměla strach. Jsme si s mužem velikou oporou, i když mou psychikou to hodně zamávalo.

Říkáte si, co jsem prožívala. Strašně jsem se bála každého zazvonění, měla jsem strach, zda ho někde nepotkáme, špatně jsem spala. Jako osoba nejsem moc tvrdá, jak už jsem psala, spíše se všeho bojím. Musela jsem se naučit mnoho věcí.  Jednat s úředníky, dávat mnoho lásky Anička, která ji potřebovala. Nebylo to lehké, nejsem totiž mazlící člověk a občas jsem měla krizi, kdy jsem nechtěla, aby se mě někdo dotýkal. Naučila jsem se volat policii, když to byla potřeba. Bojovat se strachy. Jezdit po různých doktorech, a že jich nebylo málo. Myslím si, že se ze mě stala osoba, bojující za své rodinné příslušníky.

Dnes je to už rok, co se Anička s otcem nestýká. Stala se z ní ukecaná, usměvavá, krásná holčička. Naučila se navazovat styky se svými vrstevníky. Ještě ji dělá problém s dospělými, které moc nezná. Je moc šikovná, pomáhá při různých domácích pracích, je velmi aktivní ve škole. Dnes už ji nemusíme držet při chůzi ze schodů a mít strach že upadne, ale pořád když se objeví nějaký problém, víme, že je to naše Anička. Nevím, jak to dělá, ale pořád nějaký ten problém má. Např. padaní ze schodů, zakopávání o rovnou podlahu, narážení do sloupu a aut……Anička se zapojila úplně do naší rodiny, chodí do ZUŠ na housle, zpěv a taneční a také do jezdeckého kroužku.

 Nemůžeme úplně dohnat těch 6 let, které její rodiče zameškali, ale mohu těch během zbývajících 12 let udělat vše, aby se zařadila do života a žila šťastný a spokojený život.

Jak jsem na začátku psala, mnoho lidi si neumí představit, co pěstounská péče znamená, já myslela, že vím, ale taky to nebyla moc pravda. Pěstounskou péči nejde popsat jedním slovem nebo větou a nikoho na to nemůžete připravit. Ano, můžete mu přiblížit jak se chovat v určitých situacích, jak jednat s dětmi, ale nikdo vás nepřipraví na dítě, které dostanete, protože každé dítě je jiné a má svou osobnost.

Takže na otázku, jestli se věnovat pěstounství, vám nikdo s odpovědí nepomůže. Každý musí usoudit sám, jestli má tolik síly, aby to zvládnul.

Vždy jsem si myslela, že žádnou sílu nemám, ale jsem mnohem silnější. Pěstounství nám rodinu hodně spojilo, zvládli jsme dosavadní nástrahy. Vím, že to bude v budoucnu hodně těžké, holky budou v pubertě, bude to vyžadovat hodně síly a trpělivosti. Možná se budeme muset vyrovnávat znovu s otcem. Ale dneska už vím, že když budeme všichni držet při sobě, tak zvládneme úplně všechno.

Tímto bych chtěla nejvíce poděkovat svému muži, že i když jsem na pokraji sil, je tu on, který mě z toho dna vyzvedne.

Nakonec bych chtěla vzkázat všem budoucím pěstounům, zkuste to, je mnoho dětí, které potřebují domov.

Neříkám, že to není těžké, ale nakonec zjistíte, že to stojí za to, když vidíte děti usměvavé a zářící. Pak si řeknete, že to za to úsilí stálo.

             A nejhezčí na tom je, když vám řeknou: „Mám tě ráda mami, mám tě ráda teto.“